Historie II
13. 12. 2013
Vývoj textilní výroby v pravěku
Paleolit a mezolit
Jistým dokladem použití rostlinného materiálu je nález Venuše z jižní Francie. Soška pochází asi z období před 20 tis. lety a je zdobena otiskem sukénky z provázků, na jejichž koncích je patrné roztřepení nezkroucených vláken. Stejně stará Venuše s otiskem sukénky byla objevena i v Rusku.
Za nejstarší předmět z rostlinného vlákna je považován karbonizovaný provaz z jeskyně v jižní Francii o stáří asi 15 tis. Zkamenělý provaz byl 30 cm dlouhý, 6 až 8 mm silný a skládal se ze tří vláken zkroucených dohromady. Každé toto vlákno bylo samo spředeno v Z-zákrutu (tedy směrem doprava), a dohromady pak byly šňůrky skány v S-zákrutu (doleva), což zamezovalo jejich rozpletení. Materiálem bylo pravděpodobně lýko, i když vzhledem ke karbonizaci se nedá surovina jasně určit
Neolit a eneolit
Nejstarší otisky pravých tkanin byly nalezeny na dvou hliněných hrudkách z Iráku, datovaných asi k roku 7000 př. Kr. Šlo o velmi jemné textilie utkané ve dvou různých vazbách, jejichž výroba přepokládala již delší vývoj technologie. Z počátku 6. tis. př. Kr. pak pocházejí přímo nálezy karbonizovaných tkanin z Turecka.
Proces úpravy vláken se zrychlil a zjednodušil vynalezením vřetena jehož použití je poprvé doloženo na předovýchodních lokalitách kolem roku 7000 př. Kr. Nejstarší přesleny v Evropě pocházejí z kultury s lineární keramikou v Německu (6. tis. př. Kr.), často ale byly vyrobeny jen z nepálené hlíny, takže se dochovaly pouze v případě, že prošly požárem. Na nákolních osadách ve Švýcarsku, Itálii a jižním Německu, které jinak tvoří velmi bohatou nálezovou základnu, přesleny nacházíme až od 4. tis. př. Kr., tedy od eneolitu. Na druhou stranu odtud pocházejí celá vřetena, která usnadňují interpretaci. Pokud totiž není hliněný předmět s otvorem nasazen na dříku, je sporné, zda jde o přeslen, závaží či korálek.
První domestikované ovce měly srst krátkou, hrubou a lámavou, a prodlužování jemné spodní vrstvy bylo tedy otázkou jejich šlechtění. Předpokládá se, že mohutnější plemena ovcí (možná s vyvinutým rounem) se dostávala do střední Evropy právě během eneolitu. Nasvědčovaly by tomu například hliněné figurky ovcí s naznačením vlny východního Íránu, datované kolem roku 5000 př. Kr., a plastika berana s jasně patrnou vlnou. Nejstarší nález vlněné textilie je ale datován až k roku 2900 př. Kr. a jde o zmrzlou látku z lokality ve Švýcarsku. Vývoj rouna se obecně klade spíše až do doby bronzové, ale absence vlněných textilií na nákolních osadách může být také způsobena pro ně nepříhodnými podmínkami dochování.
Doba bronzová
V době bronzové se výrazně rozšířilo využití vlny, což dokazují například nálezy textilií z Rakouska nebo unikátní nálezy zachovalého oblečení z hrobů v dřevěných rakvích v Dánsku. Zpracování vlny a s ním i dovednost tkaní se díky tepelným a izolačním vlastnostem této suroviny a možnosti chovat ovce i v chladnějším klimatu (na rozdíl od pěstování lnu) rozšířily i do severní Evropy a na Britské ostrovy.
Na konci doby bronzové se poprvé objevují doklady tkaní na karetkách. Mezi nejstarší patří čtvercová kostěná destička s otvory v rozích z kraje Göttingen v Německu, radiokarbonově datovaná mezi roky 1400 a 1075 př. Kr. Její využití v rámci textilní výroby naznačují i zlomek přeslenu a kamenná „mandlovací deska“, jež se nacházely poblíž. Dalšími doklady jsou Ramsesův pás z Théb z 12. stol. př. Kr., vytvořený dokonce na 300 karetkách, nebo lemy na ceremoniálních oděvech z Lippi v Itálii. Nálezy vlasových sítěk z Dánska ukazují na široké použití sprangu (tkaní na rámu).
Protohistorie
Vlákna z doby halštatské byla kvalitnější než v době bronzové, což bylo dáno jak lepší kvalitou samotné vlny (šlechtěním ovcí), tak vývojem zpracování vláken. Některá vlákna měla tloušťku pouze 0,1 mm, jež odpovídá jemností dnešnímu šicímu hedvábí. S ovcemi se stálým rounem se objevily v době laténské nůžky na stříhání vlny. Předpokládá se, že tyto ovce byly vyšlechtěny kolem roku 1000 př. Kr. v Anatolii, odkud se šířily do Evropy. Před vynálezem nůžek byla vlna škubána, ale mohla být také řezána různými typy nožů, a to i štípanými dýkami doby kamenné.
Jemným halštatským vláknům odpovídaly i drobné zdobené přesleny, naopak v době laténské se znovu objevily přesleny větší, nezdobené, které korespondují s obecným trendem výrobu zrychlit a standardizovat. Na konci doby halštatské jsou poprvé doloženy ve středomořské oblasti přeslice, a to především ikonograficky na řeckém vázovém umění. Ve střední Evropě dokládá jejich použití rytina na halštatské urně z Maďarska.
Vlna
Nejdůležitějším živočišným vláknem pro výrobu textilu byla ovčí vlna. Ovce byly domestikovány asi před rokem 7000 př. Kr. na Předním Východě, ale původně měly srst stejně krátkou jako ovce divoké. Na jejich domestikaci existují dva odlišné názory. Jeden tvrdí, že ovce nemohly být domestikovány pro vlnu a tento rys se objevil až později ve 4. tis. př. Kr., druhý, že srst byla hlavním důvodem domestikace a že se od začátku zpracovávala na plst. S vývojem rouna pak byly pro zpracování vlny využity znalosti ze spřádání rostlinných vláken.
Nejstarší jisté doklady vlněných textilií pocházejí ze 4. tis. př. Kr. z Egypta, další z Mezopotámie jsou datovány kolem roku 3000 př. Kr. V Evropě jsou prvními nálezy látky z 3. tis. př. Kr., ale vývoj rouna (souvislé vrstvy vlny) se klade spíše až do doby bronzové. Předtím byla srst příliš hrubá a křehká na to, aby se z ní dalo získat jemné vlákno. Ve střední době bronzové se rozšířila vlna především do severní Evropy, kde se nedal pěstovat len, a její obliba potom kulminovala v době halštatské, i když ještě u Plinia se objevují zprávy o ovcích bez stálého rouna, které byly oškubávány.
Využití ovcí na vlnu se dá prokázat mimo jiné vysokým podílem jejich kostí v archeozoologickém materiálu, který můžeme sledovat například právě na halštatských sídlištích. Problémem je, že kosti ovcí jsou velmi špatně rozpoznatelné od kostí kozy, a aby bylo jasné, že byly ovce skutečně chovány na vlnu, je nutné zkoumat i skladbu jedinců ve stádě. Nejvíce vlny dává skopec, dále starší samice a nejméně beran, podle čehož by mělo být „stádo na vlnu“ složeno. Většina stád byla jistě zároveň chována i na mléko či maso, takže jejich skladba byla od té „vzorové“ odlišná. Kosti mladších jedinců navíc podléhají rychleji zkáze a na sídlištích máme k dispozici jen jednotlivé odhozené kosti (ne celé kostry), takže určit podíl jedinců určitého věku a pohlaví ve stádě je velice obtížné.
Vlastnosti vlněných vláken závisejí na druhu ovce, místě růstu v rouně, podnebí a sezóně. Vlákna jsou na rozdíl od těch rostlinných kudrnatá a díky vzduchovým kapsám mezi jednotlivými vlnkami mají dobré izolační a tepelné vlastnosti. Na rozdíl od rostlinných vláken jsou také velmi pružná (natáhnou se až o poloviny své délky, aniž by se zlomila, zatímco rostlinná vlákna se napnou pouze o jednu pětadvacetinu délku), což ovšem přináší technické problémy při jejich spřádání.
Další živočišná vlákna
Kromě ovčího rouna se dá vlna získat i z dalších živočichů, jako je koza nebo velbloud. Koza byla domestikována pravděpodobně ještě před ovcí a její vlna je od té ovčí špatně rozpoznatelná. Z ledovce Rieserferner v Alpách pocházejí nohavice z kozí vlny, utkané v plátnové a keprové vazbě a datované do 8. až 6. stol. př. Kr. V oblasti kolem římského pramene Columella bylo písemně doloženo stříhání kozí vlny, ze které se vyráběly především provazy.
Spřádala se i psí, králičí či pižmoní srst, i když chlupy se častěji používaly na výrobu plsti. Z knížecího hrobu v Hochdorfu pochází tkanina z jezevčí srsti, která je důkazem toho, že v pravěku mohl být textilně využit v podstatě jakýkoli dostupný materiál.
Zpracování živočišných vláken
U druhů ovcí, které měnily jednou za rok srst, se využívalo línání, nebo se chomáče vlny vytrhávaly. Vlna se mohla také řezat noži z různých materiálů, nůžky se ve střední Evropě poprvé objevily až ve 2. polovině 4. stol. př. Kr. V Mezopotámii jsou oba způsoby získávání vlny, tedy škubání i stříhání, doloženy již v době bronzové.
Dále se vlna čistila od mazu a nečistot, někdy ještě na zvířatech. Čištění bylo prováděno vodou, ale také mechanicky vochlemi. K jemnějšímu zpracování sloužilo mykání a česání, jehož cílem bylo oddělení vláken a jejich srovnání do stejné polohy, popř. další očištění od drobných částeček. Od eneolitu se objevovaly na sídlištích hřebeny, které mohly sloužit k česání vlasů či jejich upevnění do účesu, ale také k česání vlny nebo oddělování vláken při tkaní. Z doby římské jsou známy už speciální železné kartáče na česání vlny. Jeden pochází z lokality Avenches ve Švýcarsku z přelomu 1. a 2. stol. po Kr., přičemž na stejném nalezišti byl objeven také stříbrný pohár s vyobrazením muže, který s podobným kartáčem češe vlnu. K dalšímu česání docházelo někdy ještě jednou těsně před spřádáním vláken. Pokud byla vlna určena k plstění, nevyžadovala jemnější česání a většinou se jen vyčistila.
Spřádání vlákna
Na textilní výrobu byla spotřebována velká část denní doby (samozřejmě kromě nejdůležitější zemědělské produkce) a nejdelší čas zabíralo právě předení. Zatímco příprava vláken trvala dny až týdny, předení vyžadovalo dobu týdnů až měsíců. Proto se předlo prakticky pořád a všude, což dokládají nálezy přeslenů roztroušené po celých sídlištích, na polích, lukách, cestách apod. Předení bylo tedy jakousi „mimochodnou činností“, která byla vykonávána zároveň s dalšími domácími povinnostmi. Ještě donedávna hrálo také významnou společenskou úlohu (ostatně stejně jako jiné fáze textilní výroby), protože se u něj daly vykonávat další společné činnosti, především „rozprávění“.
Vlákno se dalo kroutit jen pomocí prstů nebo na nějaké pevné podložce, proces byl ale pomalý. Začalo se tedy používat otáčivého vřetena, za nějž sloužila větvička či kameny (doloženy např. u mongolských pastevců). Lidé si pravděpodobně povšimli, že když je vřeteno obalené nití, točí se rychleji, a k dříku přidali i setrvačník neboli přeslen. Ve středoevropském pravěku bylo vřeteno většinou složeno z dřevěné tyčky o délce 20 až 30 cm, na které byl navlečen asi ve třetině její délky hliněný přeslen. Pokud přesleny v nějakém období či v kultuře
chybějí, neznamená to však, že se nepředlo. Vlákno mohlo být i v pozdějších obdobích krouceno pouze v ruce, přesleny nemusely být vypalovány nebo byly vyrobeny z jiných materiálů.
I spřádání s přeslenem mohlo probíhat různě podle zpracovávaného materiálu a regionální tradice. Nejčastější bylo asi točení ve vzduchu, při kterém vřeteno viselo volně dolů, protože se dalo provádět i za chůze, tedy pořád. Známé je také opření vřetena o zem, nohu či do keramické misky, při kterém se vřeteno točilo jako káča. Vlákno bylo v tomto případě méně zatíženo, protože na něj nepůsobila gravitace. Takový způsob předení je doložen u Indiánů v severní Americe nebo u kmenů severní Afriky a Tibetu. V pravěku mohl být využíván, aby se dražší textilní materiály nezašpinily.
Předení v pravěku je doloženo také ikonograficky, např. na egyptských nástěnných malbách a sochách nebo vyobrazeními na řecké keramice.
Vřetena
Nálezy vřeten jsou poměrně vzácné, ale vyskytují se na některých eneolitických nákolních osadách. Délka dříku se pohybuje kolem 20 až 25 cm a jeho průměr je nečastěji 0,7 cm. Na dříky těchto parametrů byly nasazeny přesleny o hmotnosti kolem 20 g, pouze jeden přeslen byl výrazně těžší (32 g), ovšem u něj nebyl dochován celý dřík. Dříky byly vyrobeny nejčastěji z lískových prutů, ale také ze svídy, krušiny, zimolezu, jedle, kaliny nebo jasanu. Minimálně u třech vřeten byly nalezeny stopy smolné hmoty, která sloužila k upevnění přeslenu. Nejvýznamnějším nálezem je vřeteno s namotaným kusem spředeného lipového lýka o síle 0,7 mm, u kterého můžeme sledovat parametry dříku, přeslenu a výsledného vlákna.
Příze byla upevněna rovnou na dřík (většinou pod přeslen) nebo na háček přidaný k vřetenu. Tyto háčky se objevily pravděpodobně v době bronzové, možná až v době železné. Jsou doloženy ikonograficky například na plaketě z athénské akropole a o ocelovém háčku se zmiňuje také Platón ve své Ústavě. Více se háčky vyskytovaly až v doběřímské s germánským osídlením – např. z provinciálního města Virunum pochází 128 měděných háčků na vřeteno.
Přesleny
Aby bylo výsledné vlákno jemné a rovnoměrné, musí se vřeteno točit určitou rychlostí. Tuto rychlost ovlivňuje přeslen, který udržuje vřeteno ve stálém rychlém pohybu, a působí tedy jako setrvačník. Přesleny jsou jedním z nejčastějších archeologických nálezů spojených s textilní výrobou, protože byly vyráběny především z pálené hlíny. Dalšími materiály byly kámen a kost a ve výjimečných případech kov. V době římské se užíval také jantar a sklo. Pokud nebyl po ruce přeslen, byly místo něj u sedmihradských Němců na počátku 20. stol. používány brambory nebo jablka.
Přeslen se v Evropě tradičně nasazoval do dolní třetiny dříku a pravděpodobně tomu tak bylo i v pravěku. Nejstarší zobrazení takového předení se však nachází až na halštatské nádobě ze Soproně a do té doby můžeme nasazení přeslenu dokázat jen nálezy celých vřeten, které jsou vzácné. Vřeteno se roztáčelo trhnutím palcem a prstů v horní části dříku, zatímco pokud byl přeslen nasazen v horní části, vřeteno se roztáčelo rolováním po noze nahoru nebo dolu.
Překvapivým nálezem bylo stříbrné vřeteno se zlatou či elektronovou hlavicí a stříbrným přeslenem nasazeným uprostřed dříku, objevené v Turecku a datované do poloviny 3. tis. př. Kr. Takový způsob nasazení do té doby nebyl znám, ale podobné nálezy pocházejí i z časné doby bronzové v Anatolii. Vřeteno pak bylo roztáčeno asi obdobně, jako kdyby byl přeslen nasazen v jeho dolní části.
Při předení mohlo být otáčeno vřetenem doleva či doprava. Při točení po směru hodinových ručiček vznikal tzv. Z-zákrut, proti směru ručiček S-zákrut. Použití odlišných zákrutů mělo význam funkční i estetický. Látka s různými zákruty vláken v osnově a útku je pevnější a neroluje se a zároveň v ní zákruty vytvářejí jemný vzor. Takové vzorování bylo využíváno od doby bronzové a oblíbené bylo hlavně v době halštatské, ale většinou převažovaly látky s vlákny se shodným zákrutem. Na eneolitických nákolních osadách to byl Z-zákrut jednotlivých vláken, která pak byla dále skána v opačném směru do silnějších nití. Od kultury se šňůrovou keramikou se častěji vyskytoval S-zákrut. Otáčení směrem doprava bylo převážně rozšířeno v Evropě a Indii, S-zákrut byl naopak častější v Egyptě, což mohlo souviset právě s odlišným nasazením přeslenu na dřík. Pro praváky je totiž přirozenější točit vřetenem směrem doprava, při rolování se ale vřeteno lépe roztáčí doleva. Roli mohly hrát také přirozené vlastnosti zpracovávané suroviny nebo další kulturní preference.
Další nástroje pro předení
Vlna se při spřádání vytahovala přímo z chomáče, u delších lněných vláken bylo praktičtější navinutí příze na přeslici, odkud byla po roztočení vřetena tažena oběma rukama. Přeslice se ale používala i u kvalitně zpracované vlny, urovnané do svazků. Přeslice byly buď krátké, které se držely v ruce nebo byly zasunuty v podpaží či za pasem, nebo dlouhé, zapíchnuté do země či zasazené do stojanu. K upevnění příze na přeslici se používalo tzv. obáslo nebo jsou etnograficky doloženy jakési dřevěné zarážky. Po spředení příze bylo hotové vlákno smotáno do klubíčka nebo navinuto na cívku. Oba typy nálezů pocházejí již z eneolitických sídlišť.
